MyPages.cz

Písečný Egypt je zcela jistě jednou z nejnavštěvovanějších zemí Afriky. Ležící konkrétně v severní Africe zabírá rozlohu 1 001 739 km². Hlavním městem je Káhira, součást aglomerace Velká Káhira, jež se rozprostírá na pravém břehu Nilu – jediné řeky Egypta. Egypťané, kterých je asi 82 milionů, jsou z drtivé většiny muslimové.

Známý je Egypt především svou historií a jejích odkazů – pyramid. Existují již od roku 3150 př. n. l., kdy egyptský faraon Menes sjednotil Horní a Dolní Egypt, a sloužily jako hrobky pro faraony. Jelikož byly jejich ostatky do pyramid ukládány s nemalým bohatstvím, stávaly se terčem nájezdů zlodějů. Velkým překvapením se pro soudobé vědce stalo objevení hrobky panovníka Tutanchamona, jejíž inventář byl z velké části zachován. Součástí komplexu pyramid je i Velká Sfinga v Gíze.

Chystáte-li se na cestu do Egypta, připravte se na tamější klima, které je extrémně suché a velmi teplé, zvlášť v letních měsících, kdy se teploty neustále drží nad 30 stupni Celsia.

Svou kulturou je Japonsko, přeneseně nazývané jako Země vycházejícího slunce, takovým malým kulturním zázrakem pro evropské a americké turisty. Gejši (dámské společnice) procházející se Tokiem – hlavním městem – uhranou pohled nejedno muže, zatímco ženy uchvátí krása krásných, rozkvetlých sakur (japonských třešní). Ve volných chvilkách Japonci šahají po manze, typickém japonském komiksu, který se jako velká část tamějšího textu čte zprava doleva.

Stát o velikosti 377 835 km², označovaný za asijskou ekonomickou velmoc, obývá necelých 130 milionů obyvatel, z čehož v 94 % se jedná o Japonce. Japonsko je uspořádáno do konstituční monarchie, které vládne císař. Jeho moc je však maximálně omezena pouze na formální záležitosti, zatímco faktickou moc drží premiér.

Japonsko se rozprostírá na 4 ostrovech nacházejících se ve vzájemné blízkosti. Jsou jimi: Hokkaidó, Honšú, Šikoku a Kjúšú. Největší – Honšů – se rozkládá na 230 000 km², a zabírá tak trojnásobnou rozlohu České republiky.

Prvenství Kuby nepatří většinou k těm, jimiž by se chtěla chlubit. Kuba je totiž druhým nejchudším státem Latinské Ameriky (po Haiti). Jedná se navíc o jednu z posledních zemí ve světě, kde absolutisticky vládne jediná úředně povolená politická strana. To především po pádu komunismu ve světě dostalo Kubu do hlubokých finančních potíží, ze kterých se dostává dodnes.

Hlavním městem tohoto karibského ostrova o rozloze 109 886 km² je Havana. V té z celku 12 milionů lidí žije asi pětina. Na Kubě žijí převážně Kubánci, již hovoří španělsky. Zatímco běloši převažují (66 %), existuje na Kubě i velká část mulatů (25 %).

Vedle těžby a zpracovávání pro Kubu důležitého kovu niklu, žijí Kubánci převážně z cestovního ruchu. Kuba je vyhledávanou turistickou destinací pro americké a evropské turisty. Kubánci si však mnoho peněz nevydělají – průměrný plat se pohybuje okolo 15 eur, zatímco nejnižší mzda je stanovena na 10 eur.

Indie, oficiálním názvem Indická republika (anglicky Republic of India; hindsky भारत गणराज्य, Bhárat ganarádžja), je sedmá největší a s více než miliardou obyvatel druhá nejlidnatější země na světě, rozkládající se na Indickém subkontinentu v jižní Asii. Z politického hlediska jde o svazový stát (federaci) s demokratickým, parlamentním zřízením (někdy je označována jako „největší demokracie světa“). Je členem Commonwealthu, má jaderné zbraně a disponuje vlastním kosmickým programem; její ekonomika vykazuje po Číně největší růst na světě. Je považována za regionální mocnost a jednu z potencionálních supervelmocí[1][2].

Na východě Indie hraničí s Bangladéšem (4053 km) a Barmou (1463 km). Na severu a severovýchodě hraničí s Čínou (3380 km), Bhutánem (605 km) a Nepálem (1690 km). Na severozápadě sousedí s Pákistánem (2912 km). Na jihovýchodě za průlivem Palk Strait leží 65 km jižně od indických břehů ostrovní stát Šrí Lanka. Z jihozápadu, jihu a jihovýchodu omývá indické břehy Indický oceán.

Historie

Související informace lze nalézt také v článku Dějiny Indie.

Nejstarší známky lidské kultury v Indii sahají do 3. tisíciletí př. n. l. Od poloviny 2. tisíciletí př. n. l. byla Indie obydlena indoevropským obyvatelstvem. Do této doby se taktéž datuje první sociální rozdělení do kast. Od 5. století př. n. l. se v zemi šířil buddhismus, který byl vytlačen hinduismem až ve středověku za vlády severoindické dynastie Guptovců. Od 16. století se od západu prosazoval islám, který byl politicky reprezentován mughalskou říší.

Již od konce 15. století se na indickém pobřeží zakládaly první evropské obchodní osady a posléze kolonie. V 16. století vznikla britská Východoindická společnost, která započala se systematickou kolonizací celého Indického subkontinentu. Vyvrcholením tohoto procesu byl vznik Britské Indie v 19. století. Proti koloniální nadvládě Británie se v 20. století zvedl lidový odpor, jehož nenásilnou podobu symbolizoval Móhandás Gándhí.

V roce 1947 byla Britská Indie rozdělena na Západní Pákistán a Východní Pákistán (dnešní Bangladéš) a Indii. Ústavou z roku 1950 je samostatná Indie demokratickou republikou. Problémem mezi Pákistánem a Indií byla po celou 2. polovinu 20. století oblast Kašmíru, na který si dělaly nárok obě země. Dodnes je Kašmír politicky rozdělen. ..

Slovensko (celým jménem Slovenská republika) je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Do roku 1992 bylo součástí Československa. Slovensko hraničí s Českem (252 km) a Rakouskem (91 km) na západě, s Maďarskem (677 km) na jihu, s Ukrajinou (97 km) na východě a s Polskem (444 km) na severu. Slovensko je členskou zemí Evropské unie, NATO a OSN.

Ačkoliv Slovensko je svou kulturou, obyvatelstvem a jazykem velmi blízko k Česku, slovenské dějiny se neshodují s českými dějinami. Slověni (pozdější Slováci) na rozdíl od Čechů nevytvořili po rozpadu Velké Moravy svébytný státní útvar. Od začátku 10. století až do roku 1918 bylo Slovensko součástí Uherského království (Horní Uhry), jehož vládnoucí vrstvu tvořili[zdroj?] Maďaři, popřípadě pomaďarštění Slované (Slováci, Chorvati) a Románi (Rumuni, Valaši, Sikelové).

V 19. století začalo, podobně jako v jiných zemích Evropy, národní obrození, během kterého se mezi slovenskou a českou inteligencí v jistém křídle prosadil názor o „dvou větvích jednoho národa“. To nakonec vyústilo ve společný boj za samostatnost a vzniku Československa, které přes různé peripetie existovalo až do roku 1992. V období druhé světové války na území Slovenska existovala Slovenská republika, která byla satelitem nacistického Německa a zanikla s koncem druhé světové války. Od 1. ledna 1993 mají Slováci svůj plně samostatný stát.

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Slovenska

Prvním „státním útvarem“ na území Slovenska bylo Vanniovo království, jehož byla větší část území státu několik let v 1. století součástí. Slovanské osídlení se objevilo přibližně od 5. století. Od roku 568 země sousedila a byla i pod nadvládou nomádských Avarů a v 7. století se stala součástí Sámovy říše. V roce 791 Karel Veliký porazil Avary a Slované s již rozpadlými kmenovými vztahy, vytvořili samostatné Moravské a Nitranské knížectví, po roce 833 následovala integrace obou knížectví do celku Velké Moravy, nazývaného v období vlády Svatopluka Velkomoravská říše. Po zániku říše okolo roku 907 (po bitvě u Bratislavy) Slovensko postupně obsadili Maďaři na téměř tisíc let.

Až do roku 1918 bylo Slovensko součástí Uherského království (Horní Uhry) ve kterém do začátku 12. století bylo součástí Nitransko. Po bitvě u Moháče, roku 1526 nastoupil Ferdinand I. Habsburský na uherský trůn a Slovensko se stalo součástí habsburského soustátí. Po osmanské expanzi na území bývalého Uherska v 16. a 17. století se území země dočasně zredukovalo prakticky jen na hornatou část Slovenska – dnešní rakouskou spolkovou zemi Hradsko (Burgenland) a západní Maďarsko (Královské Uhersko). Tím se Slovensko stalo jádrem Královského Uherska. Bratislava se stala hlavním (1536–1784, 1848) i korunovačním městem (1563–1830) ale také sídlem sněmu Královského Uherska (1542–1848). Trnava se pak následně stala sídlem ostřihomského arcibiskupa, čili centrálním městem uherské římskokatolické církve.

Portugalsko, oficiálně Portugalská republika (portugalsky: República Portuguesa) je evropskou zemí nacházející se na samém jihozápadním cípu světadílu, v západní části Pyrenejského poloostrova. Jediným jeho pevninským sousedem je Španělsko, západní a jižní břehy země omývají vody Atlantského oceánu. Portugalsku dále náleží souostroví Azory a Madeira.

Název země

Název země vzešel z římského označení Portus Cale. Cale bylo označení původní osady v ústí řeky Douro. Toto území získali kolem roku 200 př. n. l. Římané od Kartága v průběhu Druhé punské války. Vizigóti pak ve středověku upravili název území na Portucale, které později dalo vzniknout jménu Portugale čili Portugalsko. V devátém století pojem Portugalsko zahrnoval území cca mezi řekami Minho a Douro. Z názvu Portugalsko bylo jeho zkrácením odvozeno taktéž dnešní jméno města nacházejícího se na místě původní osady Cale, tedy Porta.

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Portugalska

Pevnost v Guimarães, symbol portugalské nezávislosti

Na území Portugalska se za posledních 3000 let vystřídalo mnoho civilizací. Féničané, Kelti, Řekové, Kartáginci, Římané i Arabové všichni pozměnili a poznamenali vývoj této části Evropy. Ve 14. a 15. století to byli naopak Portugalci, kteří svými zámořskými objevy změnili tvář celého světa.

Rané dějiny a vznik Portugalska

Raní řečtí mořeplavci nazvali toto území Ophiussa (v řečtině Země hadů), neboť místní obyvatelé uctívali hady. Po nich dorazili k břehům Portugalska Féničané – kolem roku 1104 př. n. l. a zanechali rovněž četné stopy na místní kultuře. Po roce 1000 př. n. l. na území vpadli Kelti ze střední Evropy a postupně se smísili s původním obyvatelstvem.

V roce 238 př. n. l. břehy Pyrenejského poloostrova obsadili Kartáginci. O pouhých devatenáct let později však na Pyrenejský poloostrov vstoupili též Římané, kteří za Punských válek Kartágince z poloostrova vytlačili. Území se tak stalo součástí provincie Hispánie, při dalším dělení se většina pozdějšího Portugalska octla v provincii Lusitánie, nazvané podle kmene Lusitánů.

V 5. století vznikla na severozápadě poloostrova Svébská říše, kterou dobyli Vizigóti, o tři století později Arabové. V 11. století vzniklo v průběhu reconquisty Portugalské hrabství; od roku 1139 hrabě Alfons I. Portugalský již vystupuje jako první portugalský král. Tzv. reconquista byla z hlediska historického dlouhodobý vojenský, politický a civilizační proces znovudobytí Pyrenejského poloostrova evropskou civilizací, která postupně rozložila tzv. Córdobský chalífát. Vyvrcholila právě vznikem dvou křesťanských království – Španělska a Portugalska. Za pomoci křižáků z různých evropských zemí dobyl Alfons I. Lisabon v roce 1147;[1] reconquista byla v Portugalsku dovršena roku 1250, zatímco v sousedním Španělsku trvala až roku 1492.

Španělsko, oficiálně Španělské království (španělsky a galicijsky Reino de España; katalánsky Regne d’Espanya; baskicky Espainiako Erresuma) je stát ležící na Pyrenejském poloostrově. Na západě hraničí s Portugalskem, na severovýchodě s Andorrou a Francií a na jihu s Gibraltarem; španělské severoafrické državy Ceuta a Melilla mají pozemní hranici s Marokem. Ke Španělskému království patří i Kanárské ostrovy v Atlantském oceánu a Baleáry ve Středozemním moři. Součástí Španělska je i katalánské město Llívia, které je zcela obklopeno územím Francie.

Španělsko je parlamentní monarchií, členem Evropské unie, NATO a dalších organizací. Podle demokratické ústavy z roku 1978 je v celé zemi úředním jazykem španělština (kastilština); další jazyky jsou uznávány jako úřední jednotlivými autonomními společenstvími.

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Španělska

Dávná historie

Na Pyrenejském poloostrově žili lidé již před třemi tisíci lety. V historické době jsou zde doloženy četné kmeny, zčásti keltského, zčásti iberského původu (z iberštiny se dochovaly četné jazykové zlomky v nápisech). Ve třetím století sem expandovalo Kartágo, následované římskou říší. Od 2. století př. n. l. postupně ovládl celý poloostrov Řím a jeho představitelé zde zřídili několik provincií (Lusitania, Baetica, Hispania Tarraconensis). Spolu s tím nastoupila romanizace vycházející z nově zřizovaných či starších městských center, jako byly Toletum (Toledo), Hispalis (Sevilla), Tarraco (Tarragona) či Carthago Nova (Cartagena). Římané stavěli cesty, vodovody, přístavy a zcela změnili tvář celé oblasti – germánské kmeny, které sem začaly pronikat na sklonku antiky v 5. století, tak starověkou Hispánii nalezly jako plně romanizovanou zemi.

Z nových dobyvatelů byli nejúspěšnější germánští Vizigóti a Svébové, kteří na poloostrově vytvořili stabilní království, od sklonku 6. století sjednocené v jeden celek pod vládou vizigótských králů v Toledu (viz Vizigótská říše). Původní germánská elita se brzy romanizovala a spolu se starou elitou hispanořímskou vytvořila novou vedoucí vrstvu země. Ruku v ruce s tím došlo i k unifikaci náboženské, když král Rekkared I. přestoupil se svými šlechtici ke katolicismu a vzdal se tradičního germánského ariánství. Přesto ve vizigótském království působily odstředivé síly, navenek se projevující častými boji o trůn. Tohoto oslabení ústřední vlády využila arabsko-berberská armáda pod vedením Tárika ibn Zijád a v osmidenní bitvě porazila vizigótské vojsko roku 711 u Jérez de la Frontera. Na příštích několik staletí ovládli většinu Pyrenejského poloostrova muslimové.

Itálie (italsky Italia) je stát ležící v jižní Evropě na Apeninském poloostrově.

Na severu hraničí s Francií (488 km), Švýcarskem (740 km), Rakouskem (430 km) a Slovinskem (232 km). Uvnitř Itálie leží dva městské státy: Vatikán (3,2 km) a San Marino (39 km). Itálii navíc patří území obklopené Švýcarskem Campione d’Italia. Z východu Itálii omývá Jaderské moře, z jihu Jónské moře a ze západu Tyrhénské moře a Ligurské moře. Celková délka pobřeží je 7600 km. K Itálii patří dva velké ostrovy ve Středozemním moři: Sardinie a Sicílie. Itálie je členskou zemí Evropské unie a NATO.

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Itálie

Itálie vznikla roku 1861 spojením států na poloostrově. Po první světové válce se v Itálii chopili moci fašisté v čele s Benitem Mussolinim. Během druhé světové války se Itálie přidala na stranu hitlerovského Německa, což nakonec vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno republikou. Itálie je zakládajícím členem EU a NATO.

Starověk a středověk

Již ve starověku zde existovalo mnoho městských států, částečně založených v rámci řecké kolonizace a také, hlavně v severní části, pak města Etrusků. V 8. století př. n. l. pak se konsolidovalo z několika osad nové město, Řím, které neustálým růstem určovalo dění na Apeninském poloostrově (a nejen na něm) po více než tisíc let. Římská říše se rozpadla a definitivně zanikla roku 476 n. l. Sám Řím zůstal centrem křesťanství i po tomto zhroucení, kdy byl Apeninský poloostrov ovládnut barbary.

Novověk

Na Apeninském poloostrově existovalo více států. Některé tyto státy byly sjednoceny králem Viktorem Emanuelem II. do Italského království. Další státy (například Benátsko nebo Papežský stát) byly připojovány postupně v následujících letech. V první světové válce bojovala Itálie na straně Dohody od roku 1915, po válce připojila území Jižního Tyrolska, přístav Terst a mohla si ponechat Dodekaneské ostrovy. Přesto byla italská veřejnost nespokojena s výsledky války. V roce 1922 se stal předsedou vlády Benito Mussolini po pochodu na Řím. Mussolini vytvořil fašistickou diktaturu. Postupně ovládl zemi. Roku 1929 se mu podařilo dojednat vyrovnání s papežem ohledně rozsahu papežského státu.

Fašistická Itálie vedla výbojnou politiku a v roce 1939 obsadila Albánii. Dne 28. října 1940 zaútočila italská vojska také na Řecko. Mussoliniho spojenectví s hitlerovským Německem za druhé světové války vedlo nakonec k porážce Itálie v roce 1943. Království bylo v roce 1946 nahrazeno demokratickou republikou. V období mezi léty 1945-1993 měla Itálie 52 vlád.

Itálie se stala zakládajícím členem NATO a Evropského hospodářského společenství (později EU), v současné době je jednou z ekonomicky nejsilnějších zemí Evropy a světa.

Francie (francouzsky La France, výslovnost /fʀɑ̃s/), oficiální název Francouzská republika (francouzsky République française, výslovnost /ʀepyblik fʀɑ̃sɛz/) je demokratický stát, jehož většina území (někdy označovaná jako Metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě. Součástí Francouzské republiky jsou také zámořské departementy a zámořská území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii. Francouzi metropolitní Francii kvůli jejímu geografickému tvaru často přezdívají L’Hexagone (šestiúhelník).

Je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a je jedním ze zakládajících členů Evropské unie (EU). Dále je Francie jedním ze zakládajících členů Spojených národů. Je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta, jednou z osmi uznaných nukleárních mocností a členem sdružení sedmi nejvyspělejších států světa a Ruska – G8. Spolu se Spojeným královstvím je Francie jedinou doposud existující koloniální supervelmocí.

Dějiny

Eugène Delacroix – La liberté guidant le peuple, Svoboda vedoucí lid, Symbol Francouzské revoluce

Hlavní článek: Dějiny Francie

Hranice současné Francie zhruba souhlasí s těmi z dob starověké Galie obývané keltským kmenem Galů. Galie byla porobena v 1. století př. n. l. Římany a Galové částečně převzali latinský jazyk i kulturu. S romanizací území souvisí i časné šíření křesťanství od 2. a 3. století. Galské východní hranice byly ve 4. století obsazeny germánskými kmeny, převážně Franky, kteří později dali zemi její dnešní jméno. Existence Francie jako samostatného státu se tradičně datuje od rozděleni Francké říše roku 843 na (Francia orientalis) na východě, Francia occidentalis na západě a Lothraringii ve středu. Z Východní Franské Říše se stala Svatá říše římská (dnešní Německo), západní část dala vzniknout dnešní Francii.

Potomci Karla Velikého vládli Francii až do roku 987, kdy byl korunován králem Hugo Kapet. Jeho potomci, Kapetovci a jejich vedlejší větve z Valois a Bourboni postupně pomocí série válek a dědictví sjednotili území pod centrální panovnickou moc. Monarchie dosáhla své největší moci za vlády Ludvíka XIV, který vládl v 2. polovině 17. a začátkem 18. století. V té době měla Francie velký vliv na evropskou politiku, ekonomii a kulturu. Byla nejlidnatějším státem v Evropě a třetím na světě po Číně a Indii. Zároveň se však postupně propadala do rekordní zadluženosti a ekonomického úpadku.

Úpadek říše se za následníků Ludvíka XIV. stále prohluboval a byl jednou z příčin Francouzské revoluce, která propukla v roce 1789 a vedla 3. září 1791 k nahrazení absolutistické monarchie konstituční, 22. září 1792 byla následně nastolena První republika. Vláda však ve skutečnosti zůstala v rukou revolučního kabinetu. 22. srpna 1795 byla vyhlášena ústava roku III, vlády se chopilo direktorium. Následně v roce 1799 ovládl republiku Napoleon Bonaparte, stal se prvním konzulem (Konzulát) a 18. května 1804 státním převratem založil první francouzské císařství, jehož se stal prvním panovníkem. Napoleon na krátkou dobu ovládl většinu Evropy, bojoval se Spojeným Královstvím, Pruskem, Rakouskem a Ruskem, založil nová království, do jejichž čela dosadil členy své rodiny. Po porážce v bitvě u Lipska už nebyl schopen čelit aliančním armádám a v dubnu 1814 abdikoval. Poté došlo k restauraci bourbonského království. Během Vídeňského kongresu uprchl z vyhnanství na ostrově Elba a nakrátko obnovil císařství. Definitivně poražen byl v bitvě u Waterloo.

V roce 1830 dala Červencová revoluce vzniknout konstituční monarchii v čele s vedlejší větví Bourbonů, nahrazené roku 1848 Druhou republikou. Její existence byla zanedlouho ukončena zvolením dosavadního prezidenta a císařova synovce Ludvíka Napoleona císařem (jako Napoleona III.), který byl zajat po prohrané prusko-francouzské válce roku 1870, kdy vznikla Třetí republika.

Ačkoliv vyšla Francie vítězně z první i druhé světové války, ztrácela během 20. století postupně bývalé velmocenské postavení. Po II. světové válce vznikla Čtvrtá republika. V roce 1958 byla nastolena současná Pátá republika v čele s generálem Charlesem de Gaullem.

V posledních desetiletích se Francie smířila s Německem a ve spojení s ním usiluje o politickou a ekonomickou integraci Evropy. Francie byla v čele států podporujících urychlení rozšíření měnové unie, kterou chtěla dosáhnout vytvoření více sjednocené a schopné Evropské politiky, obrany a bezpečnostního aparátu. V referendu o přijetí Smlouvy o Evropské ústavě však 55 % francouzských občanů hlasovalo proti, čímž byly tyto plány výrazně zbrzděny.

Česko (kodifikovaný jednoslovný název státu, viz Spor o užití slova Česko), oficiálně Česká republika, je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Sousedí na západě s Německem (délka hranice 810 km), na severu s Polskem (762 km), na východě se Slovenskem (252 km) a na jihu s Rakouskem (466 km). Rozkládá se na území tří historických zemí – Čech, Moravy a části Slezska – na ploše 78 867 km2. V roce 2009 v Česku žilo přibližně 10,5 milionu obyvatel [5]. Administrativně se dělí na 14 samosprávných krajů. Hlavním městem je Praha.

Prvním slovanským státem na českém území byla v druhé polovině 9. století Velká Morava. Od 10. století do roku 1806 byly České země součástí Svaté říše římské. V letech 1526–1918 byly české země včleněny do rakouské monarchie, v letech 1918–1992 (kromě druhé světové války) byly součástí Československa. Svrchovaný český stát byl formálně obnoven 1. ledna 1969 pod názvem Česká socialistická republika (od 6. března 1990 jen Česká republika, poté co Ústavní zákon vypustil slovo „socialistická“) jako součást federativní Československé socialistické republiky, od roku 1990 nesoucí název Česká a Slovenská Federativní Republika. Ta 1. ledna 1993 zanikla, čímž se Česká republika stala samostatným státem; zároveň nabyla účinnosti Ústava České republiky.

Česká republika je demokratický stát s liberální ústavou a politickým systémem založeným na svobodné soutěži politických stran a hnutí. Hlavou státu je prezident republiky, vrcholným zákonodárným orgánem je dvoukomorový Parlament České republiky. Česko je členským státem Severoatlantické aliance[6] (NATO) a Evropské unie[7]. Je také jedním ze států Visegrádské skupiny.

Název a státní symboly

Podrobnější informace naleznete v článcích Spor o užití slova Česko a Státní symboly České republiky.

Oficiálním názvem státu podle ústavy je Česká republika, jednoslovným názvem Česko; část veřejnosti však slovo Česko odmítá. První užití výrazu Česko je doloženo v roce 1777 jako synonymum ke slovu Čechy, jako oficiální označení české části československé federace se slovo Česko objevilo ve Slovníku spisovné češtiny v roce 1978.

Státní symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní vlajka, standarta prezidenta, státní pečeť, státní barvy a státní hymna Kde domov můj?. Státní symboly poukazují na tradice středověkého českého státu (znak), husitského hnutí (heslo na prezidentské standartě), národního obrození (hymna) a demokratického Československa (vlajka).