MyPages.cz

Polsko (pol. Polska), oficiální název Polská republika (pol.  Rzeczpospolita Polska) je stát ležící ve střední Evropě. Polsko hraničí s Německem na západě, s Českem a Slovenskem na jihu, Běloruskem a Ukrajinou na východě a s Litvou a Ruskem (Kaliningradská oblast) na severu. Ze severu má Polsko přístup k Baltskému moři se 770 km pobřeží.[2] Povrch je převážně rovinatý, hory tvoří většinu jižní hranice.

Počátky polského státu a jeho christianizace sahají do 10. století;[3] Polské království, které roku 1569 prohloubilo unii s Litvou, bylo jedním z mocných evropských států, avšak zaniklo v trojím dělení Polska (1772—1795). Roku 1918 bylo Polsko obnoveno jako republika. Po 2. světové válce, která zemi velmi těžce postihla, bylo Polsko do roku 1989 socialistickou republikou.

Současné Polsko je s 38 miliony obyvatel osmý nejlidnatější stát Evropy; oproti minulým dobám však tvoří po roce 1945 naprostou většinu Poláci, nábožensky římští katolíci. Největší koncentrace obyvatelstva a průmyslu je v Horním Slezsku. Hlavním městem je Varšava, do raného novověku jím byl Krakov.

Polsko je mj. členskou zemí Evropské unie, Severoatlantické aliance (NATO), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Světové obchodní organizace (WTO) a Visegrádské skupiny.

Historie

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Polska.

Od středověku k rozdělení Polska

Polsko jako státní útvar existovalo již v 10. století. První zprávy o něm pocházejí z roku 962/963 a týkají se knížete Měška I., který je prvním historicky doloženým vládcem polského státu. Jeho rod, Piastovci, vládl v Polsku až do roku 1370, často ve sporech s českými Přemyslovci. Roku 1025 se Boleslav Chrabrý nechal jako první polský vládce korunovat polským králem; titul však nebyl dědičný. Roku 1320 nastoupil na trůn Vladislav I. Lokýtek, jemuž se podařilo sjednotit v té době rozdrobený polský stát.[4]

Roku 1385 bylo smlouvou v Krevě dohodnuto spojení polského království s litevským velkoknížectvím. Na polský trůn usedli litevští velkovévodové z rodu Jagellonců. Toto soustátí existovalo ve formě volné polsko-litevské personální unie až do roku 1569, kdy byla Litva tzv. lublinskou unií těsněji přičleněna k polskému království. K velkému rozkvětu polsko-litevského státu došlo v 16. století. Negativní stránkou bylo přílišné oslabování moci panovníka a velký růst vlivu početné šlechty. V důsledku toho začal být tento stát nazýván Rzecz Pospolita (věc veřejná, překlad latinského res publica). Posilování šlechty a vnitřní rozbroje během 17. století oslabily zemi, takže v letech 1772, 1793 a 1795 si Rusko, Prusko a Rakousko v trojím dělení rozdělily Polsko na základě vzájemné dohody.

Německo (oficiální název Spolková republika Německo, zkratka SRN, německy: Bundesrepublik Deutschland, zkratka BRD) je středoevropský stát. Na severu sousedí s Dánskem, omývá jej Severní moře a Baltské moře, na východě sousedí s Polskem a Českou republikou, na jihu s Rakouskem a Švýcarskem a na západě s Francií, Lucemburskem, Belgií a Nizozemskem. Rozloha Německa je 357 021 km2, přičemž území státu se nachází v mírném podnebném pásu. Německo má přes 82 milionů obyvatel, což z něj činí nejlidnatější stát Evropské unie. Německo je zároveň domovem třetí největší populace imigrantů na světě.[1]

Dle známých dokumentů bylo území s názvem Germánie obydleno několika germánskými kmeny již před rokem 100 n. l. Od 10. století tvořila německá území jádro Svaté říše římské, která existovala až do roku 1806. V 16. století se severní oblasti staly centrem reformace. Ke sjednocení Německa došlo po prusko-francouzské válce v roce 1871. V roce 1939 rozpoutalo Německo 2. světovou válku, která trvala do roku 1945 a byla největší válkou historie. V roce 1949 Německo rozděleno na dva státy, Německou demokratickou republiku a Německou spolkovou republiku. K jejich sjednocení došlo v roce 1990. Západní Německo bylo v roce 1952 zakládajícím členem Evropského společenství uhlí a oceli a v roce 1957 zakládajícím státem Evropského hospodářského společenství. V současnosti je Německo součástí Schengenského prostoru. Německou měnou je euro, které v roce 2002 nahradilo německou marku.

Německo je federativní demokratickou parlamentní republikou tvořenou šestnácti spolkovými zeměmi (Bundesländer). Hlavním a zároveň i největším městem je Berlín. Německo je členským státem OSN, NATO, G8 a signatářem Kjótského protokolu. Na základě nominální hodnoty HDP je německá ekonomika třetí největší na světě a v roce 2007 byla největším světovým exportérem. Německo je druhým největším světovým poskytovatelem rozvojové pomoci[2] a jeho výdaje na obranu jsou šesté největší na světě.[3] Životní úroveň je v Německu vysoká a funguje tam velice rozvinutý systém sociální pomoci. Německo je jedním z klíčových aktérů evropské i celosvětové politiky.[4] V mnoha vědeckých a technologických oborech je Německo považováno za světového vůdce[5]

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Německa.

Christianizace (6. století – 843)

Rozdělení franské říše podle verdunské smlouvy, 843.

Na troskách západořímské říše vytvořili Frankové za vlády Chlodvíka I. v Galii vlastní království. Germánští Frankové v čele s merovejskými panovníky si záhy podrobili četné jiné germánské kmeny sídlící východně od Rýna, jako byli Burgundi nebo Alamani ve Švábsku. To se stalo jako vévodství součástí franské říše po porážce v bitvě u Tolbiaka v roce 496. Již král Chlotar I. v druhé polovině 6. století ovládal velkou část západního území nynějšího Německa a vedl výpravy proti Sasům. V roce 531 zničili Sasové a Frankové společnými silami říši Durynků. Podmaněným germánským kmenům bylo dovoleno podržet si své vlastní právo, současně však byly nuceny odvrhnout pohanské bohy a přijmout křesťanství. Za jejich polonezávislé vládce ustavili Merovejci vévody franského nebo místního původu.

Během období rozdělení franské říše za pozdních Merovejců náležela germánská území Austrasii. V roce 718 napadl franský majordomus Austrasie, Karel Martel, Sasy v odvetu za to, že se spojili s jeho konkurenty v Neustrii. Karlův syn, Karloman, obnovil v roce 743 válku proti Sasům, kteří poskytli pomoc bavorskému vládci a nepříteli Franků, Odilovi. V roce 751 Pipin III., majordomus merovejských králů, přijal královský titul a byl pomazán samotným papežem. Na oplátku se franští králové od tohoto okamžiku stavěli do role záštity papežů. Pipinův syn, Karel Veliký, absolvoval řadu náročných a dlouhotrvajících válečných tažení proti pohanským nepřátelům Franků: Sasům a Bavorům. Oba kmenové svazy byly nakonec přemoženy a přinuceny k přijetí křesťanství. Jejich země se staly součástí franské říše, která tak dosáhla svého největšího územního rozmachu.

Karel Veliký si kromě toho podrobil království Langobardů v severní Itálii a navíc vyvrátil říši Avarů v Panonii. 25. prosince roku 800 byla Karlova autorita na Západě stvrzena jeho císařskou korunovací provedenou papežem v Římě. Karel se projevil rovněž jako reformátor. Na hranicích říše nechal na její obranu zřídit pohraniční marky. Ekonomickými a kulturními centry se staly císařské falce (Kaiserpfalzen), z nichž nejznámější byly Cáchy.

Kanada (Canada, vyslovuj [ˈkʰænədə] v angličtině a [kanada] ve francouzštině) je územně druhá největší země světa, rozkládající se v severní části Severní Ameriky. Hraničí se Severním ledovým oceánem (sever), Atlantikem (východ), USA (jih a severozápad) a Tichým oceánem (západ).

Kanada vznikla na území osídleném Indiány a Eskymáky jako unie britských zámořských teritorií a kolonií, z nichž některé byly předtím součástí francouzské koloniální říše. Nezávislost na Velké Británii získala mírovou cestou Zákonem o Britské Severní Americe (anglicky British North America Act) z roku 1867 a Canada Actem v roce 1982.

Kanada je federací deseti provincií a tří spolkových teritorií, parlamentní konstituční monarchií. Sama sebe definuje jako zemi dvoujazyčnou (oficiální jazyky jsou angličtina a francouzština) a multikulturní. Z průmyslového hlediska jde o technicky vyspělou zemi disponující rozsáhlými přírodními a nerostnými zdroji. Země má úzké politické a ekonomické vztahy s USA, s níž má dlouhou vojensky nestřeženou hranici. Jediným dalším státem, u něhož lze smysluplně mluvit o hranici s Kanadou, je Dánsko, od jehož závislého území – Grónska oddělují kanadské arktické ostrovy jen úzké průlivy.

Název

Název Canada pochází z řeči prvních národů – konkrétněji kmene Huronů – a zní kanata a do češtiny jej lze přeložit jako „vesnice“, „uskupení vesnic“ či „osídlení“. V roce 1535 použili indiáni toto slovo pro označení osady Stadacona v rozhovoru s Jacquesem Cartierem. Ten je potom začal používat pro označení oblasti okolo své osady – dnes již jako část Québec City. Od roku 1547 se toto označení začalo objevovat na mapách jako označení rozsáhlé okolní oblasti. Tedy původní označení, Nová Francie, se přestávalo používat a Canada byl název území na sever od USA a na východ od Aljašky.

Francouzská kolonie Kanada, Nová Francie vznikla podél řeky svatého Vavřince a severně od Velkých jezer. Později získala území Velká Británie, která na něm posléze ustavila dvě kolonie: Horní (Upper Canada) a Dolní Kanadu (Lower Canada), dohromady označované jako Kanady The Canadas. Tyto zanikly v roce 1841, kdy byly sjednoceny v Sjednocenou kanadskou provincii (United Province of Canada). V roce 1867 se Kanada stala konfederací a britským dominiem, přičemž oficiálně byla označována jako Dominion of Canada, případně Canadian Confederation. S rostoucí mírou nezávislosti na Velké Británii se postupně stále častěji vypouštělo ze jména Dominion of. V roce 1982 byl přijat Canada Act, který uvádí jako jediné oficiální jméno země Canada. V témže roce došlo také k přejmenování státního svátku Dominion Day na Canada Day.

Rusko  (Россия), oficiálním názvem Ruská federace (Российская Федерация), je s rozlohou 17 075 400 km² největší zemí na světě. Zahrnuje značnou část východní Evropy a téměř celou severní Asii. S počtem 141,9 milionů obyvatel[2] je Ruská federace devátá nejlidnatější země na světě.

Sousedy Ruska jsou (od severozápadu proti směru hodinových ručiček): Norsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Čína, Mongolsko, znovu Čína a Severní Korea. Prostřednictvím Kaliningradské oblasti, strategické západní exklávy, dále sousedí s Litvou a Polskem. Ruské Kurilské ostrovy jsou na dohled od Japonska a z ruské Čukotky je velmi blízko na Aljašku (USA). Území je rozděleno do 9 časových pásem[4] a do 83 samosprávných celků.

Rusko je hlavním následnickým státem Sovětského svazu,[5] který se rozpadl roku 1991; převzalo jeho místo v Radě bezpečnosti OSN a je vůdčím členem Společenství nezávislých států. Je také členem G8, OBSE, OSKB, SCO, APEC a dalších mezinárodních organizací.

Ruské hospodářství se po vleklé krizi 90. let opět zařadilo mezi první desítku světových ekonomik.[6] Mezi státy světa má největší zásoby přírodních zdrojů[7] — nerostných surovin, ropy, zemního plynu, dřeva, pitné vody — a je považováno za energeticky soběstačný stát. V současné době je Rusko někdy označováno za supervelmoc.[8]

Ruská kultura vychází z tradic pravoslavného křesťanství, přestože ji silně ovlivnilo období ateistického Sovětského svazu. Zároveň je současné Rusko mnohonárodnostním státem, který kromě úřední ruštiny uznává také regionální jazyky jednotlivých menšin. Rusové tvoří 80 % obyvatelstva.[9]

Geografie

Přírodopisná mapa Ruska

Související informace lze nalézt také v článku Geografie Ruska.

Rusko je se 17 miliony kilometry čtverečními největším státem na světě. Na západě hraničí s pobaltskými republikami a Baltským mořem, na východě pak s Tichým oceánem. Reliéf je převážně rovinatý, mimo pohoří Ural, které tvoří hranici mezi evropským Ruskem a Sibiří a Kavkaz s nejvyšší horou Elbrusem (5642 m). Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa – bažinatá Západosibiřská rovina, protékaná veletoky Obu s Irtyšem a Jenisejem. Nejvyšší je Altaj s četnými ledovci na západě, který zasahuje na území čtyř států. Z Altaje vybíhá na východ horské pásmo Sajan a na mongolské hranici vrcholí Východní Sajan. Na severovýchod od něj jezero Bajkal s hloubkou 1637 m představuje největší zásobárnu sladké vody na světě a zároveň jedinečný ekosystém. Za Bajkalem se na rozsáhlém území střídají náhorní plošiny (Vitimská, Aldanská) s dlouhými horskými hřbety (Jablonový, Stanový) až k Ochotskému moři. Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotku, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Podél Beringova moře se na jihovýchod táhne Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících tichomořské pobřeží.

Vodstvo

Ruskou federaci obklopují moře tří světových oceánů – Severního ledového, Tichého a Atlantického). Moře Severního ledového oceánu jsou poměrně mělká a po většinu roku je pokrývá souvislá vrstva ledu. Vlastnosti moří Tichého a Atlantického oceánu jsou zcela odlišné: vody těchto moří zamrzají jen na krátké období, případně vůbec a jsou velmi bohaté na ryby.

Řeka Vasjugan v Tomské oblasti

Největší řekou Ruské federace je Jenisej, nejdelší Ob spolu s Irtyšem, které společně tvoří sedmou nejdelší řeku světa.[10] Všechny tři náleží do úmoří Severního ledového oceánu, společně se Severní Dvinou, Pečorou, Lenou, Janou, Kolymou. Největším přítokem Tichého oceánu je Amur. K úmoří Atlantiku patří Don a Dněpr (na ruském území pouze horní tok); řeka Ural a hospodářsky nejvyužívanější Volha ústí do bezodtokého Kaspického moře. Mezi známé řeky patří také Moskva, protékající hlavním městem, a Něva, v jejímž ústí do finského zálivu byl vystavěn Petrohrad.

V Rusku se nachází také mnoho jezer rozmanitého původu a velikostí. Největší z nich je slané Kaspické moře, ze sladkovodních je nejvýznamnější jezero Bajkal, zároveň nejhlubší jezero světa (1637 m). Na severozápadě země leží jezero Ladožské, Oněžské, Čudské a další. Během 20. století bylo zbudováno také množství přehradních jezer, zejména na Volze, Angaře a dalších řekách.

Holandsko (nizozemsky Holland) je název středozápadní části a historického území Nizozemska, který se často (nikoli však správně) používá pro označení celého státu.

V době Svaté říše římské bylo Holland jedním z hrabství, později nejdůležitější provincií Republiky spojených nizozemských provincií (Republiek der Zeven Verenigde Nederlanden, 1581–1795). V napoleonských letech 1806–1810 však existovalo Holandské království, pod které spadala velká část Nizozemska.

Dnešní Holandsko tvoří dvě provincie: Severní Holandsko (Noord-Holland) a Jižní Holandsko (Zuid-Holland), které vznikly v roce 1840. Již v době Nizozemské republiky tvořilo Holandsko politické, ekonomické i kulturní centrum, v Holandsku se nachází nejvýznamnější města a přístavy, např. Amsterdam, Rotterdam, Haag, Delft atd.

Etymologie

Termín Holandsko se poprvé objevil v pramenech z roku 866 jako označení oblasti v okolí Haarlemu a od roku 1064 se tak začalo označovat celé hrabství. Od té doby se obyvatelé Holandska začali označovat jako „Holanďané“. Termín Holland je odvozen ze středonizozemského slova holtland („lesnatá země“), neboť krajina byla pokryta velkým množstvím lesů. Tato písemná varianta se používala asi do 14. století, kdy se ustálil název Holland (v té době se používaly také alternativní varianty Hollant a Hollandt). Populární, ale nesprávný výklad uvádí, že Holland je odvozeno z hol land („nízká země“), což se prý inspirovalo nížinatou krajinou Holandska.

Špatné označování Nizozemska

Nizozemsko je tvořeno 12 provinciemi, z nichž můžeme pouze dvě nazývat Holandsko: Noord-Holland a Zuid-Holland. Ostatní provincie jsou Groningen, Friesland, Overijssel, Flevoland, Drenthe, Utrecht, Zeeland, Noord Brabant, Gelderland a Limburg. Nazývat Nizozemsko slovem Holandsko je podobná chyba jako označování České republiky slovem Čechy nebo celého Spojeného království slovem Anglie.

Jakkoli je používání názvu Holandsko pro označení celého Nizozemska fakticky nesprávné, je velice rozšířené; i v holandštině se běžně slovo Holland používá místo správného Nederland.

Chorvatsko (starší název Charvátsko, chorvatsky Hrvatska) je nástupnický stát bývalé Jugoslávie, který se geograficky nachází na pomezí střední a jihovýchodní Evropy. Jeho sousedy jsou Slovinsko, Maďarsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina a Černá Hora. Hlavním městem je Záhřeb.

Úřední název v dalších jazycích

česky Chorvatská republika, anglicky Republic of Croatia, německy Republik Kroatien, francouzsky République de Croatie, španělsky La República de Croacia, italsky Repubblica di Croazia, rusky Республика Хорватия / Respublika Chorvatija

Starší úřední názvy Chorvatska

1939-1941 Chorvatská bánovina (Banovina Hrvatska) – v rámci Jugoslávského království

1941-1945 Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska)

1945-1963 Chorvatská lidová republika (Narodna Republika Hrvatska – v rámci Federativní lidové republiky Jugoslávie)

1963-1990 Chorvatská socialistická republika (Socijalistička Republika Hrvatska – v rámci Socialistické federativní republiky Jugoslávie)

Historické země

Moderní Chorvatsko se skládá ze Středního Chorvatska s Chorvatským Přímořím (Záhřeb a okolí až k řece Ilově na východě, Karlovacká oblast, Rijeka a okolí, oblast Liky až k řece Zrmanji) (přirozeným centrem je Záhřeb a na Chorvatském Přímoří pak Rijeka), Dalmácie bez Kotoru, ale s územím bývalé republiky Dubrovník), Slavonie na východě země (od řeky Ilovy na východ, ke Slavonii však historicky náleží také Sremský okruh v dnešní Srbské autonomní oblasti Vojvodině), přirozeným centrem je Osijek, z většiny bývalého markrabství Istrie, tj. Istrijského poloostrova na západě Chorvatska, centrem je město Pula. Dále pak k Chorvatsku patří ještě původně uherské oblasti Mezimuří a jižní části Baranje.

Znaky hlavních zemí jsou vyobrazeny i ve složeném znaku dnešního Chorvatska, který obsahuje kromě červenostříbrného šachovnicového štítu vlastního Chorvatska též znaky Slavonie (černá kuna mezi dvěma řekami), Dalmácie (tři zlaté korunované lví hlavy na modrém poli), Istrie (zlatá koza na modrém poli), Dubrovníku (stříbrné vodorovné pruhy na červeném poli) a Středního Chorvatska (půlměsíc s hvězdou).

Nový Zéland je stát v jihozápadní části Tichého oceánu (Pacifiku). Tvoří ho dva velké ostrovy, Severní a Jižní, a spousta menších ostrůvků. Nejbližšího souseda Nového Zélandu, Austrálii, od něj dělí vzdálenost asi 2000 km.

Název

Není známo, jestli měli Maorové před příchodem evropanů název pro Nový Zéland, je však jisté, že měli název pro Severní ostrov (Te Ika a Māui) a Jižní ostrov (Te Wai Pounamu nebo Te Waka o Aoraki). Na začátku 20. století byl původně Severní ostrov také označován jako  Aotearoa, což znamená země dlouhého bílého oblaku (ao = oblak, tea = bílý, roa = dlouhý). V moderní Maorštině se tento název užívá pro celý Nový Zéland. Slovo Aotearoa se také běžně používá v Novozélandské angličtině.

První Evropský objevitel ostrovů Abel Tasman, který je v roce 1642 objevil, ostrovy pojmenoval Staten Landt. Tasman si však myslel, že objevil část Jižní Ameriky objevenou v roce 1615 nizozemským námořníkem Jacob Le Maire. Název Nový Zéland pochází od nizozemských kartografů, kteří ostrovy nazvali Nova Zeelandia po nizozemské provincii Zeeland. Nikdo si není přesně jistý, kdo jako první vytvořil přesný nynější název, ale poprvé se objevil v roce 1645 a název asi zvolil kartograf Johan Blaeu. Britský cestovatel James Cook následovně poangličtil název na New Zealand. Název nemá nic společného s anglickým názvem Zealand pro dánský ostrov Sjælland. Starší maorské jméno pro Nový Zéland zní Niu Tireni, což má být zkomolený přepis anglického New Zealand.

Historie

Smlouva z Waitangi v roce 1840

Nikdo přesně neví, kdy se na Novém Zélandu usadili první Maorové. Mohlo to být v průběhu 9. století našeho letopočtu nebo ještě dříve. Prvním Evropanem, který roku 1642 objevil tyto ostrovy, byl holandský mořeplavec Abel Janszoon Tasman. Další návštěvník z Evropy, kapitán James Cook, sem dorazil až roku 1769.

V roce 1840 založili britští osadníci na Severním ostrově město Wellington a Nový Zéland, lukrativní pro Spojené království zejména pro úrodnou půdu a mírné klima, byl prohlášen jako závislé území Nového Jižního Walesu pod britskou ochranou. K tomuto postoupení suverenity ovšem mohlo dojít až po vyjednávání s náčelníky domorodých Maorů, kteří především díky misionářským snahám byli uchráněni před vyhubením. Ve smlouvě z Waitangi z roku 1840 je Maorům, tvořícím 12 % populace, zaručená rasová rovnost, jež je také základem novozélandské národní identity. Hlavní zásluhu na pevném spojení Nového Zélandu s metropolí mají skotští přistěhovalci, kteří byli proti zabírání půdy drobných rolníků velkostatkáři v jejich mateřské zemi, přivedli však jejich novou zem k prosperitě a hrdosti na toto společenství.

Když bylo na Jižním ostrově roku 1861 objeveno zlato, zemi zasáhla vlna osadníků, kteří se tu pokoušeli přijít k nějakému jmění. V 60. letech 19. století se osadníci a Maorové přeli o půdu a došlo k několika krutým válkám, v jejichž důsledku Maorové přišli o mnoho svých práv a území, zděděných po předcích.

Roku 1907 se Nový Zéland stal nezávislým státem, zůstal však vázán silnými politickými a hospodářskými pojítky k Velké Británii. Dne 11. prosince 1931 se stal fakticky nezávislým v rámci Commonwealthu. Později se země více sblížila s Austrálií a dalšími státy jižního Tichomoří. Po období maorských nepokojů v 70. letech dnes znovu ožívá zájem o maorskou kulturu a tradici.

Velká Británie (anglicky Great Britain) je ostrov na severozápadě Evropy, největší ostrov ze souostroví Britských ostrovů na severozápadě Evropy. S rozlohou 229 850 km² je největším ostrovem celé Evropy a osmým na světě. Ostrov je hlavní součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a rozkládají se na něm tři její země – Anglie, Wales a Skotsko.

Poloha

Na východ od Velké Británie se nachází Severní moře, na jihu je oddělena od evropské pevniny Lamanšským průlivem, na jihozápadě se rozkládá Keltské moře, na západní straně dělí Velkou Británií a Irsko Irské moře se Svatojiřským a Severním průlivem a ze severozápadní strany je Velká Británie lemována pásem menších Hebridských ostrovů, za nimiž se prostírá Atlantský oceán. Klima ostrova je výrazně ovlivňováno teplým Golfským proudem. Politicky je rozdělen mezi tři země, Anglii, Skotsko a Wales, které jsou součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

Historie názvu

Samo slovo Británie má velmi starobylý původ. Ve druhé polovině 4. století př. n. l. navštívil řecký mořeplavec Pýtheás z Massalie Pretanské, tj. Britské ostrovy. Za Julia Caesara v 1. století př. n. l. byl ostrov označován latinským názvem Britannia. Kolem 5. století se mnoho pořímštěných keltských obyvatel Británie uchýlilo před příchodem Anglosasů za moře do Armoriky v Galii. Z této doby pochází rozlišení na Velkou Británii a Malou Británii, dnešní Bretaň. Termín Velká Británie se začal šířeji užívat poté, co skotský král Jakub VI. nastoupil roku 1603 coby Jakub I. také na anglický trůn. Oba dosud samostatné státy – království Anglie (zahrnující také knížectví Wales) a království Skotsko – se tak ocitly v personální unii. K jejich formálnímu spojení došlo roku 1707, kdy bylo Zákonem o unii ustaveno Království Velké Británie. Další Zákon o unii z roku 1800 (s účinností od r. 1801) přičlenil k Velké Británii také Irsko, čímž vzniklo Spojené království Velké Británie a Irska. Poté, co byl roku 1922 na většině území Irska zřízen Svobodný irský stát a součástí Spojeného království zůstalo pouze šest hrabství v severoirské provincii Ulster, došlo v roce 1927 k odpovídající změně názvu na současné Spojené království Velké Británie a Severního Irska.