MyPages.cz

Braniborská brána je jedním z největších symbolů Berlína, konkrétně vzpomínkou jednak na rozdělení Berlína a jednak na jeho sjednocení. V době Berlínské zdi byla totiž v nepřístupném předělu mezi dvěma částmi Berlína.

Brána byla postavena v roce 1734, za kompletní se však dá považovat až od roku 1791. Původně sloužila pro platbu mýtného – museli jí projít všichni, kteří chtěli do města. Na výšku měří brána 26 metrů, zatímco do šířky zabírá 65,5 metrů. Brána sestává z patnáctimetrových pískovcových sloupů navržených v jónsko-dórském stylu.

V minulosti byla využita k mnoha politickým událostem. Například NSDAP (Národně socialistická německá dělnická strana) u brány oslavila převzetí moci v Německu. Po poškozeních, která brána utrpěla mimo jiného i během napoleonských válek, kdy byla na čas (1806–1814) z města odvezena Napoleonem do Paříže, byla v období 2000–2002 kompletně zrekonstruována.

Tádž Mahal, známější pod jeho anglickým názvem Taj Mahal, se stal symbolem a důkazem nehynoucí lásky. Třebaže stavba působí velmi pozitivně, jedná se o náhrobek vybudovaný s odkazem na zesnulou manželku Arjumand Ban muslimského panovníka Shahjahana, jež zemřela po sedmnácti letech manželství při porodu čtrnáctého potomka v roce 1629. Shahjahan se zapřísáhl, že pro svou milovanou ženu vybuduje ve světě něco nevídaného. To se mu po dvaadvaceti letech úmorného snažení 20 000 dělníků povedlo – vznikl Tádž Mahal.

Památka sestává ze čtyř částí – brány, zahrady, mauzolea a hrobky – a stojí v Ágře v Indii, kam ji každoročně přijedou obdivovat desetitisíce návštěvníků. K její výstavbě byl použit jen ten nejlepší mramor, prokládaný drahokamy a polodrahokamy a místy i vzácným černým mramorem. Vhodně vybrané místo dodává Tádž Mahalu kouzelný nádech, zatímco budova střídavě mění svůj odstín v závislosti na právě dopadajícím světle.

Mnoho navrátivších se turistů z Paříže si domů přivážejí téměř identickou fotografii, jak stojí u Eiifelovy věže, symbolu Paříže. Současné popularitě věže by se divil nejeden žijící člověk na přelomu 19. a 20. století, kdy byla stavba hanlivě označována za trn v oku Paříže. V roce 1889 byla vybudována pouze k příležitosti stého výročí velké francouzské revoluce, a navíc měla existovat pouze 20 let. Jelikož byla však osazena radiovým a televizním vysílačem, stala se nepostradatelnou. Pařížané si na věž postupně zvykli a dnes jsou na ni konečně patřičně hrdí.

Postavena celá z oceli je Eiffelova věž vysoká 300,65 metru (bez vysílačů). Jméno získala po svém staviteli Gustavu Eiffelovi, kterému se další pocty dostalo, když v roce 1923 byla jeho busta umístěna pod věž. V jednotlivých patrech návštěvník nalezne poštu, kino, směnárnu, kavárnu a v neposlední řadě krásný výhled na Paříž. Jestli však nehodláte vyjet si do Paříže, zavítejte na Petřínskou rozhlednu v Praze. Ta je totiž Eiffelovou věží inspirována.

Nedílnou součástí návštěvy egyptských pyramid je zcela jistě i pohled na Velkou Sfingu. Zvláštní socha, sestávající z lidské hlavy a zvířecího těla, se nachází v Gíze (součást aglomerace Velká Káhira). Historici se domnívají, že socha byla postavena okolo 3. tisíciletí př. n. l. starými Egypťany; historické záznamy se (jestli nějaké kdy existovaly) se nedochovaly.

S rozměry 73 metru na délku a 20 metru na výšku (v nejvyšším bodě) představuje Velká Sfinga skutečně monumentální stavu, jež na člověka udělá patřičný dojem.  O významu sochy se vedou vášnivé debaty – nejracionálnější názor hovoří o nahánění strachu případným útočníkům a nadpřirozené ochraně zesnulých uložených v pyramidách.

Legendami je obestřena i chybějící část obličeje Sfingy – nos. Dřívější teorie tvrdící, že nos byl ustřelen Napoleonem při válečném tažení do Egypta, se ukázala býti nepravdivou. Nos totiž pravděpodobně měl být zničen již v roce 1378 jedním egyptským fanatikem.

Velká čínská zeď (Čchang-čcheng, TZ: 長城; ZZ: 长城, pinyin: Chángchéng; doslova „Dlouhá zeď“) je starý systém opevnění táhnoucí se napříč severní Čínou. Dnešní podoba zdi byla vybudována za dynastie Ming v době od konce 14. do začátku 17. století. Jejím účelem bylo chránit Čínu před mongolskými nájezdy. Podobná opevnění proti vpádům kočovných kmenů byla však budována již v dávnějších dobách.

Zeď se táhne v ohromující délce cca 6000 km, východní počátek má v Šan-chaj-kuan (山海关, Shanhaiguan) při mořském zálivu Po-chaj (Bohai) v provincii Che-pej (Hebei) na hranicích vlastní Číny a Mandžuska a končí daleko na západě u Ťia-jü-kuan (嘉峪关, Jiayuguan) v provincii Kan-su na pokraji pouště Gobi, v místech, kudy přes roztroušené oázy kdysi pokračovala západním směrem Hedvábná stezka. Nutno zdůraznit, že zeď v některých úsecích probíhá v několika liniích a vytváří odbočky (započteno do celkové délky), na jiných místech je naopak přerušena. V roce 2009 čínské úřady ohlásily, že byly nalezeny dosud neznámé zbytky čínské zdi. Celková délka zdi dnes tedy činí 8851 km.

Název

Číňané zeď nazývají Wan-li čchang-čcheng (ZZ: 万里长城, pinyin: Wànlĭ Chángchéng), což znamená doslova „Zeď dlouhá deset tisíc mil“. Protože výraz „deset tisíc“ je pro ně tradičně synonymem nezměrného množství, nabízí se výstižnější překlad „Nekonečně dlouhá zeď.“

Dějiny

První Velká zeď byla postavena za vlády Prvního císaře (Čchin Š’-chuang-ti), zakladatele epizodické dynastie Čchin (Qin). Na stavbu byly nasazeny statisíce lidí, především zajatců a trestanců. Nejednalo se o budování z ničeho, ale spíše o propojení již existujících úseků opevnění postavených za časů Období Válčících států v 5. – 3. století př. n. l. Probíhala daleko severněji než zeď dnešní a dochovaly se z ní jen nepatrné zbytky. I následující dynastie budovaly ve větší či menší míře obranné zdi na severním pomezí. Dnešní podobu získala zeď za dynastie Ming, kdy byla přebudována do velkorysých rozměrů za použití trvanlivých materiálů (kámen, pálené cihly). Zeď pochopitelně neměla za úkol odrazit masívní útok nepřátelského vojska, které by hradby dokázalo zlézt, ale měla znesnadnit polokočovným kmenům podnikání loupeživých nájezdů do nitra impéria.

Hlavní období budování Velkých zdí

za dynastie Čchin (Qin) (kolem roku 210 př. n. l.)

za dynastie Chan (Han) v 1. století př. n. l.

v období Pěti dynastiií a Deseti království (1138 – 1198)

za dynastie Ming (1473-1620)

Podobně jako centru Prahy dominuje Pražský hrad, hlavní město Itálie – Paříž – se pyšní téměř padesátimetrovou stavbou s názvem Koloseum. Již svým polorozpadlým vzezřením napovídá, že se jedná o stavbu velmi starou. A skutečně – začala se stavět v osmdesátých letech prvního století za vlády Vespasiana, dokončena byla přibližně o deset let později.

Koloseum bylo využíváno pro různé vojenské, sportovní i kulturní akce. Známé jsou především gladiátorské zápasy, ve kterých proti sobě gladiátoři (otroci, váleční zajatci,…, ale i profesionální gladiátoři) bojovali pouze pro pobavení publika, tedy pro až 50 000 tisíc lidí. Podle odhadů v Koloseu zahynulo při soubojích gladiátorů asi 400 000 tisíc.

V dnešní době nemá Koloseum žádné využití (až na příležitostné římskokatolické cermonie). Je však otevřeno pro návštěvníky, kteří tak mohou jedinečnou atmosféru římských císařů. Výzvou může být i obejít celé Koloseum, jehož obvod činí 527 metrů.

Když architekti Bonnano Pisano a Wilhelm von Innsbruck dali 9. srpna 1173 pokyny k položení základního kamene nové románské zvonice, zcela jistě netušili, jakým směrem se bude její budoucnost vyvíjet. Již krátce po začátku stavebních prací se stavba začala naklánět, avšak stále se na ní pracovalo. Teprve až po hotovém třetím patře a dalším naklonění (vychýlení 5 metrů!) se práce na dalších 90 přerušily. Jak se později ukázalo, na vině bylo nekvalitní písečné podloží, které věž, jejíž váha se odhaduje na 14 tisíc tun, zkrátka neuneslo.

Než se koncept všední stavby přeměnil do turistické atrakce, byla konstrukce navržena jako běžná, svislá zvonice.  Postavena je kompletně z bílého mramoru. V současné podobě věž měří 58 metrů a před vystoupením na její vrchol musíte pokořit 294 schodů. Zpevnění se Šikmá věž, jak se jí začalo říkat, dočkala začátkem 21. století, kdy byly do země zapuštěna železná lana za opatrného odsávání přítomného jílu. Ze svislé osy se vychyluje o přibližně 3 metry.

Big Ben je hovorové označení používané pro hodinovou věž Westminsterského paláce v Londýně a neformální pojmenování Velkého westminsterského zvonu, největšího v této věži. Věž se tyčí nad severovýchodní straně paláce, ve kterém zasedá parlament.

Pojmenování

Jméno Big Ben se téměř všeobecně používá pro celou hodinovou věž. Ve skutečnosti je Big Ben jméno hlavního a největšího zvonu ve věži, který odbíjí celou hodinu. Podle jednoho z několika výkladů je zvon pojmenován po hlavním staviteli siru Benjaminu Hallovi, a podle jiné verze je pojmenován po nejtěžším zápasníku své doby Benjaminu Cauntovi.

Pro věž je také občas používán název St Stephen’s Tower, i když toto označení nepoužívají zaměstnanci Westminsterského paláce. Toto jméno zřejmě pochází z názvu západního křídla Westminsterského paláce – St Stephen’s Hall, které je používáno jako vstup pro návštěvníky a lobbisty.

Historie

Hodinová věž

Věž byla postavena podle návrhu Charlese Barryho při rekonstrukci po požáru původního Westminsterského paláce, který vypukl 16. října 1834. Věž je navržena ve viktoriánsko-gotickém stylu a je vysoká 96,3 m (315 ft).

Věž až do výšky 61 m je postavená z cihel zpevněných kamenem. Další část věže je zpevněna ocelovou konstrukcí. Základy věže tvoří betonové těleso tloušťky 3 m o rozměrech 15 * 15 m a dosahují hloubky 7 m pod povrch. Hmotnost věže se odhaduje na 8 667 tun. Čtyři hodinové ciferníky se nacházejí ve výšce 55 m nad zemí.

Vlivem půdních podmínek v době stavby věže se tato naklání asi o 220 mm na severozápad. Vlivem termálního efektu také osciluje o několik milimetrů ročně ve směru východ – západ [1].

Hodiny

Westminsterské velké hodiny. Hodinová ručička je dlouhá 2,7 m a minutová 4,3 m.

Hodiny na věži byly ve své době největšími hodinami světa a jsou schopny odbít první úder každou celou hodinu s přesností jedné sekundy. Mechanismus hodin byl dokončen roku 1854, ale vlastní věž byla dokončena až několik let poté.

Vzhled hodinových ciferníků je dílem Augusta Pugina. Jsou tvořeny kovovou konstrukcí nesoucí 312 kusů opálového skla podobného obarvenému oknu. Některé skleněné kusy mohou být odejmuty pro případ opravy ručiček. Na spodní straně ciferníku je latinský nápis DOMINE SALVAM FAC REGINAM NOSTRAM VICTORIAM PRIMAM, který v překladu znamená Pán ochraňuje naši královnu Viktorii I.

Jménem Big Ben byl nazván šestnácti tunový zvon, odlitý roku 1856. Vzhledem k tomu, že věž ještě nebyla dokončena, byl umístěn v New Palace Yard ale vlivem úderů srdce zvonu popraskal. Poté byl znovu odlit zvon o hmotnosti 13,8 tun a ten je používán dodnes. Nový zvon byl instalován na věž roku 1858 spolu s dalšími menšími zvony.

7. září 1859 byly hodiny plně zprovozněny. O necelý měsíc později zvon znovu popraskal vlivem opakovaných úderů srdce zvonu (stejného, jež poškodilo původní zvon). Po další dva roky plnil jeho funkci největší z ostatních zvonů. Poté byl Big Ben otočen, takže srdce nenaráželo na poškozenou část a od roku 1862 byl znovu používán.

Alcatraz je skalnatý ostrov ležící uprostřed Sanfranciského zálivu v Kalifornii. Je situován zhruba 2 kilometry od pobřeží a jeho rozloha činí 9 hektarů.[1] Ostrov objevil námořní důstojník Juan Manuel de Ayala, když v roce 1775 jako první Evropan na ostrově přistál.[2] Jméno ostrova vzniklo z původního španělského názvu Isla de los Alcatraces (ostrov pelikánů).[2] Od roku 1850 byla na Alcatrazu umístěna obranná pevnost, jež později sloužila jako vojenská věznice.[3] Ostrov je známý především jako sídlo přísně střežené federální věznice, která na Alcatrazu fungovala v letech 1934-1963.[4]

V současnosti je ostrov Alcatraz významnou historickou památkou a velmi navštěvovanou turistickou atrakcí. Kromě samotné bývalé věznice se zde nachází též zbytky původního vojenského opevnění a nejdéle fungující maják na západním pobřeží USA.[2] Správou ostrova je od roku 1972 pověřena federální agentura NPS (správa národních parků), jelikož Alcatraz je útočištěm kolonií mořských ptáků a jiných vzácných živočichů.[5]

Dějiny ostrova

Indiánské kmeny pravděpodobně okolí Sanfranciské zátoky obývaly již více než 10 000 let před naším letopočtem. Tato oblast Kalifornie poskytla útočiště zejména příslušníkům kmenů Mivoků a Ohlonů. Význam ostrova v té době není možné přesně určit, nicméně vzhledem k jeho poloze a skalnatému terénu se historikové domnívají, že sloužil zřejmě jako oblast sběru potravy, zejména vajec mořských ptáků. V oblasti byly též příznivé podmínky pro rybolov. Podle některých starých pověstí byl ostrov také místem, kam byli posíláni do vyhnanství Indiáni, jež se vzepřeli kmenovým zákonům.[6]

Objevení Evropany

Sanfranciská zátoka čekala na své objevení evropskými kolonizátory až do druhé poloviny osmnáctého století právě díky přítomnosti ostrova Alcatraz, který při pohledu z větší vzdálenosti vyplňuje prostor úžiny Golden Gate a budil tak v kolonizátorech optický dojem kompaktnosti kalifornského pobřeží.[2] Zátoka byla objevena v roce 1769, na ostrově Alcatraz jako první přistál španělský námořní důstojník Juan Manuel de Ayala 11. srpna 1775.[2] V té době byl ostrov opuštěný, ani vegetace nebyla nikterak bujná. Ostrov obývala pouze hejna mořských ptáků, podle nichž byl ostrov pojmenován. De Ayala dal ostrovu původně jméno Isla de los Alcatraces (ostrov pelikánů), jež se postupem času vyvinulo do dnešní podoby Alcatraz.[7]

Prvním známým majitelem ostrova byl Julian Workman, který jej získal 8. června 1846 od guvernéra Kalifornie (tehdy součástí Mexika) pod záminkou postavení majáku, k němuž nakonec nedošlo. Později toho roku ostrov jménem americké vlády koupil vojenský důstojník John Charles Frémont za částku 5000 dolarů. Po skončení mexicko-americké války a právním sporu vysoudila Alcatraz od Frémonta vláda Spojených států, jelikož při koupi ostrova jednal jejím jménem. Frémont ještě předtím ostrov prozkoumal a dospěl k závěru, že by mohl být vhodný pro stavbu vojenského opevnění, jež by chránilo zátoku, zejména nedaleké rozvíjející se město San Francisco. V následujících letech proběhlo zmapování ostrova a byla posuzována jeho vhodnost pro výstavbu obranné pevnosti.[2]

Podnětem pro zahájení výstavby se stalo propuknutí zlaté horečky v roce 1849, kdy se do Kalifornie začalo sjíždět množství lidí a směřovaly sem taktéž milionové investice. Prudký rozvoj zaznamenalo i samotné San Francisco, jehož populace se během tří let zvýšila z 500 na 35 000 obyvatel, stalo se jedním z nejbohatších měst světa a získalo vedoucí postavení mezi městy na západním pobřeží Spojených států.[3][2] Protože bylo nutné ochránit bohatou a vzkvétající oblast před případnými útoky z cizích zemí, byl Alcatraz spolu s několika dalšími ostrovy v zátoce vyhrazen prezidentským nařízením ze dne 6. listopadu 1850 pro „veřejné účely“.[3][2]

Plány pro výstavbu vojenského opevnění Sanfranciské zátoky zahrnovaly primárně výstavbu dvou pevností po obou stranách úžiny Golden Gate (Fort Point na jihu a Point San Jose na severu), pevnost na Alcatrazu byla zamýšlena jako sekundární obranná pozice.[8] Stavba severní pevnosti ale v počátcích narazila na problémy, proto se výstavba opevnění na ostrově záhy stala prioritou.[8] Stavební práce započaly v roce 1853 a komplikoval je skalnatý terén ostrova, který zapříčinil i vysoké finanční náklady.[2] Přesto byla pevnost dokončena v prosinci 1859, deset let po vypuknutí zlaté horečky, jako první ze tří plánovaných obranných staveb v oblasti.[2][3] Pevnost Fort Point na jižním břehu průlivu Golden Gate začala sloužit až v roce 1861, Point San Jose (později modernizována a pojmenována Fort Mason) o tři roky později.[9] Důležitou součástí pevnosti se stal také maják, uvedený do provozu pravděpodobně 1. června 1854[3] (některé zdroje datují jeho dokončení již v roce 1849[2]). Jeho úkolem bylo navigovat lodě mířící do rušného sanfranciského přístavu, které do té doby často troskotaly na nebezpečných útesech kalifornského pobřeží. Jednalo se o první maják na západním pobřeží Spojených států.[3]

Často zaměňovaný s London Bridge je Tower Bridge známým londýnským zvedacím mostem přes řeku Temži. Jeho budování započalo v roce 1886 a trvalo dlouhých 8 let. Zadáním bylo vytvořit takový most, který by umožnil silniční dopravu, avšak by nezamezil lodím v jejich plavbách Londýnem. Vznikl tak ve své době nevídaně důmyslný most Tower Bridge, jehož konstrukce umožňovala na hydraulickém principu rozdělit silnici vedoucí přes most na dvě části a vztyčit je do vertikální polohy pro nerušenou plavbu lodí.

Nejednou se však stalo, že se most zdvihl bez včasného upozornění, a tedy za běžného provozu aut, čímž nejednou zapříčinil rozruch mezi řidiči. Traduje se, že jednou se most začal zvedat, když jím v plné rychlosti projížděl autobus. Odvážná reakce řidiče nezpomalit a průrvu „přeskočit“ se po zachránění všech tehdejších pasažéru ukázala jako správná. Na rozdíl od současnosti, kdy je most velkou turistickou atrakcí, byl ve svých počátcích nechvalně proslulý kapesními zloději, kteří řádili v zóně pro pěší.